CAMA
Maji tady spostu busu. Jedny jsou komfortni – SALON CAMA, kde pikolik cisti okna, prikryva vas kdyz je vam zima, nosi kafe i jidlo a prostoru je tam strasne moc (skoro se da lehnout) a ma v rade jen 3 sedadla.
Potom mame SERVISE CAMA, to je bez utirani oken a je tam min prostoru.
Jeste jsou tady EXCLUSIVO, LONG SPACE atd.

V kazdem pripade vsechny busy jsou tady se ZACHOD CAMA

Mejte se.

Peta a Simca

Zitra valime zase zpet do Chilankova, abychom se poklonili matce Araucarii v parku Conqillio (asi)

Mejte se a uzivejte snehu – prej napad

Pedrias y Simonias

Nevideli jsme VIKUNU, lamu kterou jsme si strasne prali zahlednout. Nahradou nam byl pohled na lamu obycejnou, parecek NANDU, kondory atd.

Do Chilankova jsme prijeli z konce sveta – Fin del Mundo – z mestecka Ushuaia v Argentinkove.
Pocasi prave letni na kratasky (skoro jako u vas) nas provazelo pesimi turami po pustych a rozlehlych usuaiskych horach, ktere jsme si i prohledli z lode pri „expedicni“ ceste za tucnaky, lvouny a kormorany.

Stejky,
tady maji, jak rikal Claudio, excelentni. Vsude se jich tady okolo pase strasna spousta. Vestsinou se pasou ve forme RARE, ale my si spise davame takove to medium, pokud nejsme zrovna nekde v divocine o paste.

Tak zatim adios¡
Pedro y Simca

Pote co jsme se v Salte nastesti uz za jeden den zbavili tech silenych strevnich problemu jsme se jen lehce prosli po meste a vyjeli lanovkou na vyhlidkovy kopec. Dalsi den jsme pak nastoupili do pekneho busu argentinskeho typu, ktery nam po tech bolivijskych pripadal jako superluxus a po jednom prestupu a nejakych cca 24 hodinach jizdy jsme vystoupili v Puerto Iguazu, mestecku rozkladajicim se u soutoku reky Parana s rekou Iguazu, u Brazilskych a Paraguayskych hranic – a hlavne blizko svetoznamych „velkych vod Iguazu“, jak mistni vodopady nazvali v jedne ze svych knih Zikmund s Hanzelkou.

Puerto Iguazu je takova normalni argentinska dira, nejzajimavejsi byly 38 C vysoke teploty, 100 % vlhkost, cervena hlina a prales, chuze byla dost obtizna a mozna pouze s lahvi vody, ktera vzdy velmi rychle zteplala v takrka nepitelnou brecku. O to vetsi pozitek pak byl si v tomhle podnebi treba skocit do bazenu, ktery jsme meli v ramci hostelu k dispozici.
Ale kvuli bazenum jsme sem neprijeli, takze hned dalsi den jsme vyrazili na ty „velke vody“ – a ty byly opravdu velke a DD. Argentinci si pro sebe uzmuli vetsi cast parku a vodopadu (cca 80%), Brazilcum zbyl jen druhy breh hlavniho koryta a tedy i pulka toho nejvetsiho a nejuzasnejsiho vodopadu, ktery se, jak jinak, jmenuje „Dablovo hrdlo“. Takze jsme z Argentinske strany, zespodu, zvrchu, z lodicek, z ostrova.. nejdriv okukovali ty „mensi“ desitky vodopadu a na zaver se vlackem a po lavkach presunuli primo k one jame lvove dablove. Opet tezko popisovat, snad jen ze pohled na ritici se masy vody byl omracujici a hypnotizujici…

Dalsi den jsme se v tom vedru vydali nakouknout jak se zije v Brazilii (busem za pul hodinky), zhodnotit ze to tam je nejaky cistejsi a upravenejsi, zase se prekutalet zpet do Argentiny, nastoupit do dalsiho luxus busu, kde pred veceri se podavala whiska a po veceri sampano a dalsi rano vylezt v Buenos Aires, kde bylo prijemnych a nyni uz pro nas pohodovych 31 C. Taky autobusove nadrazi v BA, ktere na nas po priletu pusobilo strasne chaoticky, spinave a desive se nam najednou zdalo pekne, upravene a proste normalni, inu trochu se nam ta meritka posunula Nasledovalo ubytko a prochazka nedelnim mestem po jeho slavnych nejsirsich ulicich, luxusnich tridach a taky umeleckych ctvrti plnych umelcu a trhovcu az po chudinskou cast La Boca s nadhernou ulickou Caminito, kde taky hraje jeden slavny fotbalovy klub – Boca Juniors, vecer se chystal zapas, ale ten jsme vypustili.
V pondeli pak uz jen vstat, utratit posledni pesa a obycejnym linkovym busem behem dvou hodin odjet na letiste – Rim – trochu zpozdeni – odlet smer na Viden – 20 min krouzeni kdesi pred Vidni – trosku drsnejsi prulet snehovymi mraky a pristani do snehove vichrice ve Vidni. A tam uz nas cekalo auto a koblizky a odvoz domu a vecere a vykladani a taky dalsi den prace… a podobne radovanky.

Posledni kamen mi spadl ze srdce, kdyz se cela ta hromada fotek bez problemu zkopirovala z databanky do pocitace a pokud sem jeste treba nekdy zavitate, tak slibuju, ze nejake ty fotky tu taky najdete – ale vybrat jich jen par, bude zatracene tezka (ale prijemna) prace Diky za pozornost, snad jsme vas tu moc nenudili.

Pro madasport.com a tbm.cz
Katka a David, Brno

No ale davno predtim jsme si prohlidli karnevalove Sucre, coz znamenalo predevsim vylezt na kopec nad mestem, kde byl od toho rachotu trochu klid a kde po nas nikdo nehazel zadnou vodu.
Dalsi den jsme si zasli do kavarny na vybornou snidani a bo uz byla streda a Bolivijci uz museli do prace a do skoly, tak jim skoncil i ten mumraj a dalo se v klidu turistovat – tak jsme vyrazili do blizkeho lomu shlednout miliony let stare stopy ruznych druhu dinosauru a jinych pravekych oblud, objevili to tam pred 40 lety a teprve v roce 1994 jim doslo, vlastne spis nakym americkym, svycarskym a italskym vedcum doslo, co ze to tam maji za vzacnost – tak ted z toho maji turistickou atrakci.

No a pak jsme se vydali opet do vysin, do Potosi, kde jsme hned dalsi den vyrazili s agenturou do dolu. Exkurze zacala tak, ze nas odvezli do skladu, kde nam pujcili oblecky, holinky, helmy a svetla. Pak nas zavezli na hornicky (miners) market, kde jsme dostali prednasku co vse takovy miner ke sve praci potrebuje a vse si mohl koupit tady – rukavice, krumpac, lopatu, svetlo… a hlavne sladke napoje, koku a dynamit. A na chvile odpocinku po praci 96% (to neni preklep!) lihovinu. Dynamitovy komplet za 2 dolary na kazdem kramku, koka vsude… nakoupili jsme minerum dary (koku, dynamit a piti) a vyrazili za nima do stoly.

Toz to byl slusny narez – vstup do stoly byl celkem na pohodu, ja se svoji prumernou vyskou jsem jen obcas musel uhnout hlavou, abych se neprastil, co nasledovalo potom se tezko lici, to se musi zazit, jedna anglicanka z nasi grupy to vzdala po 100 metrech, pro klaustrofobiky tahle exkurze fakt neni. Plazivky, kdy se nedalo lezt ani po ctyrech, plno prachu, jakysi smradlavy jedovaty plyny, brutalni vedro – a to vse v one nadmorske vysce, prijet tam z doliny a jit na tuhle exkurzi, tak asi zhebnem, nastesti uz jsme byli dost aklimatizovani.. No takhle jsme tam lezli a ocumovali horniky asi 2,5 hodiny a ta radost, kdyz jsme zase videli svetlo a nadechli se cerstvyho vzduchu, Katka cely odpoledne pak uz jen chroptela

Prace je to tam dost drsna, ale bohuzel moc jinych pracovnich prilezitosti v Potosi nemaji, tak jim nic jinyho nezbyva, pracuji tam uz 14ti, 15ti leti kluci, coz je sice nezakonny, ale kdo to tu kontroluje, ze… A umiraji hodne brzo na ruzny hnusny nemoci z toho svinstva. Zakladni pracovni nastroj je dynamit, krumpac, lopata a vozik na kterej nalozi 2 tuny horniny, kterou pak slozite dostavaji ven, kde ji prodaji zpracovatelskym firmam, ktery pak z toho dostavaji stribro, zinek a olovo(?). Techto mineralu je tam tak 10 – 20 %, zbytek je hlusina.
Za tunu hornici dostanou tak 200 – 300 Bs a 30 horniku vytezi denne tak 10 tun, takze za den utrzi tak 300 USD, coz je 10 USD na jednoho a to jsou v Bolivii fakt slusny prachy – bohuzel ale jeste musi zaplatit dane statu, neco stoji dynamit, doprava horniny, koka… no zustane jim kazdymu tak 5 USD za 10-12 hodin driny denne, nekdy delaji i dyl – docela peklo.. Jo kdyz tu kdysi tezili Spanele, tak tezili 80 – 90 % stribra, ted je to naopak..

Dalsi nase cesta vedla do Tupizy, kde jsme stravili prijemny den na trhu a odpoledni vyjizdce na konich, po 4 hodinach jsme meli dost a stehna jsou citit jeste ted Nase upozorneni, ze jsme na tom nikdy nesedeli asi hned pustili z hlavy – tady se zatahne a jede to doprava, takto doleva, takto se to zastavi a takto rozjede. Prechod z chuze do klusu a zpet byl v pohode, kdyz mi ale pri cvalu zacala trochu vypadavat pohorka ze trmenu, tak mi moc do smichu nebylo – zato kluci bolivijsti, ti meli srandy plno z gringos. Jinak ale parada, kanony, skaly, jak na divokym zapade.

No a dalsi den uz jsme se presunuli ve 4(!) rano hnusnym, smradlavym, preplnenym busem k argentinske hranici, tu zdarne prekrocili a pak zaclo nase zdravotni martyrium, noc na pondeli byla krusna, ale vypada to, ze uz je to za nama, dnesni snidane uz byla dobra a tak jsme za posledni 2 dny rosku usetrili za jidlo. Za vcerejsek si do denicku napisu: lezim, spim, s… (kakam) nebo pozoruju pomalu se otacejici vetrak pod stropem. Vivat Bolivia a dvakrat Vivat civilizaci Zitra valime na vodopady Iguazu.

Pro madasport.com a tbm.cz napsal DS
Salta, Argentina